THREE MILE ISLAND 1979

NEJVĚTŠÍ JADERNÁ HAVÁRIE NA ZÁPADĚ

Ostrov Three Mile Island leží uprostřed řeky Susquehanna přibližně 16 km od Harrisburgu, hlavního města státu Pennsylvánie v USA. Na ostrově stojí jaderná elektrárna se dvěma tlakovodními reaktory o výkonu 1000 MW (tj. temelínského typu). Na druhém bloku došlo v roce 1979 k největší havárii, jaká se dosud západní jaderné energetice přihodila.

V období nehody byl druhý blok elektrárny v provozu méně než tři měsíce. I během takto krátké doby zde došlo k několika závadám. Ale provozovatel elektrárny, společnost MetEd, spěchal - tím, že spustil reaktor již 30. prosince 1978, ušetřil na daních 100 milionů dolarů.

Havárie začala poměrně nevinně ve středu 28. března 1979 ve 4:00 ráno. V tu chvíli vypovědělo službu čerpadlo sekundárního potrubí a turbína, napojená na toto potrubí, se automaticky odpojila. Ačkoliv již nevyráběl elektřinu, pracoval reaktor dál na plný výkon. To vedlo k růstu teploty a tlaku v hlavním chladícím potrubí a k automatickému spuštění dalších kontrolních mechanismů. Nejprve se otevřel přetlakový pojistný ventil, aby snížil narůstající tlak v potrubí (asi tak jako tryska na Papinově hrnci), a poté se reaktor zastavil.

Ani jedna z těchto událostí nebyla neobvyklá, došlo k nim již několikrát. Tentokrát se však situace vyvíjela jinak. Pojistný ventil se zablokoval v otevřené poloze. Tlak v potrubí proto stále klesal, zatímco nádrž, do které ústil, brzy přetekla. Radioaktivní voda zaplavila prostor kolem reaktoru.

V té chvíli již zněly na řídícím pultě poplašné signály. Obsluha reaktoru věděla, že nastal problém, ale neznala jeho příčinu - kontrolka ukazovala, že se pojistný ventil normálně zavřel.

Současně selhala náhradní čerpadla, která měla začít chladit reaktor. Byla totiž mimo provoz kvůli v té době probíhající údržbě. Indikátory toho, že čerpadla nefungují, byly náhodou zakryty pohozenými papíry, takže ani tohoto varovného signálu si obsluha nevšimla.

Tlak chladicí vody v reaktoru rychle klesal a nastávaly problémy. Reaktor, i když byl již zastaven, totiž ještě stále setrvačností vyráběl asi 6 % tepelného výkonu, který bylo potřeba odvádět a reaktor chladit.

Naštěstí se spustila havarijní čerpadla, která do reaktoru začala pumpovat hektolitry chladicí vody. Opět však zasáhl člověk: pracovníci obsluhy špatně pochopili situaci a jedno z havarijních čerpadel ručně zastavili.

Během několika minut začala voda v reaktoru vřít. Teplota prudce stoupala a začaly praskat palivové tyče. Aniž si to operátoři reaktoru uvědomovali, reaktor se začínal tavit. A od této chvíle unikaly radioaktivní plyny pod tlakem přímo na oblohu nad okolím elektrárny.

Rozsah havárie společnost MetEd několik dní tajila. Teprve po dvou dnech mohly vládní úřady nařídit evakuaci tisíců těhotných žen a dětí. Spolu s nimi opustilo svá obydlí dalších 200 000 lidí, kteří nedůvěřovali oficiálním údajům a raději byli opatrní. V té době však již byla největší část uniklé radioaktivity rozptýlena daleko za hranicemi evakuované oblasti. Následná vyšetřování prokázala, že společnost MetEd tajila a zkreslovala důležité informace o havárii reaktoru a únicích radioaktivity.

Během nehody se filtry umístěné na větracích komínech, kterými radioaktivita unikala, ucpaly a přestaly fungovat. Záznamy z měřících zařízení se podle tvrzení firmy MetEd záhadně „ztratily"! Monitorovací síť nefungovala správně, sběr vzorků proběhl narychlo a chaoticky a velká většina klíčových údajů chybí nebo je nespolehlivá.

Důsledkem tajení a manipulací je, že dodnes nikdo neví, kolik tehdy uniklo radioaktivních látek," říká Dr. Ernest Sternglass, profesor radiologie na Pittsburgské univerzitě.

Lidé byli vystaveni mnohem vyšším dávkám, než je oficiálně uváděno," říká Dr. Bernd Franke, ředitel Institutu pro výzkum energie a životního prostředí, který prováděl rekonstrukci úniku radioizotopů. „Vyskytovala se místa s lokální vysokou úrovní radiace, která vůbec nebyla odhalena."

Během týdne po havárii pociťovalo mnoho lidí příznaky ozáření - silná kovová příchuť v ústech, záněty pokožky, pálení a slzení očí, nevolnost, zvracení a průjmy. Někdy potíže vyústily v nevyléčitelné záněty nebo ve zvýšení počtu bílých krvinek.

Navzdory jasně doloženým příkladům však oficiální studie konstatují, že únik neměl žádné vlivy na okolní prostředí... Některé z těchto oficiálních studií byly kritizovány odborníky, např. Dr. Hutchunsonem, profesorem epidemiologie Harvardské univerzity.

Existují však i studie, které škody na zdraví a životním prostředí potvrzovaly. Již roku 1980 vypracoval tajemník Státního oddělení pro zdravotní péči studii, která dokazuje mimořádný výskyt dětí s potížemi se štítnou žlázou. Další studii vypracovala roku 1984 Dr. Aamodtová se svým manželem. Zjistila, že výskyt rakoviny převyšuje celostátní průměr několikanásobně.

Marie Holowka, která vlastnila farmu poblíž elektrárny, v době nehody zrovna dojila krávy. Za rozbřesku, kdy stáje opouštěla, cítila podivný tlak v očích a pachuť v ústech. „Neviděla jsem dál než tři čtyři metry před sebe..." Cestou do domu se cítila tak slabá, že třikrát upadla. V rádiu kolem deváté hodiny ráno stanice ve Filadelfii hlásila, že v elektrárně došlo k nehodě a doporučila lidem nevycházet z domů. Za další dvě hodiny navštívil její farmu úředník, který jí oznámil, aby dala dobytku krmivo na tři dny a připravila se na evakuaci. To vše jí bylo sděleno pouze ústně, místní rádio žádné zprávy tohoto druhu nehlásilo. K žádné evakuaci nakonec nedošlo.

Slabost a bolest v očích, které ji postihly, brzy následovala podivná vyrážka, kterou se nikdy nepodařilo vyléčit. Šest měsíců po nehodě dostala Marie Holowka infekční zánět štítné žlázy, který vyústil v rakovinu. Zemřela v roce 1989 ve věku 73 let, po prodělání šesti operačních zákroků a 39 ozařováních. Od roku 1979 zemřelo také mnoho jejích sousedů; jen v roce 1987 to bylo 14 lidí. Na farmě pomřelo přes 200 krav; přivolaný veterinář nezjistil při pitvě žádné příznaky otravy nebo běžných onemocnění.

 ZPĚT